Konec snažení?

17. července 2017 v 22:17 | Scar |  Názory?
Kdybych mohla změnit svůj život, chtěla bych být prostě šťastná. Chtěla bych, aby mě měl můj táta rád, aby byl se mnou, aby mě neopustila moje nejlepší kamarádka, abych byla lepší. Šikovnější. Odvážnější. Společenštější. Lepší...

Chtěla bych mít všechny tyhle skvělé vlastnosti. Jenže takhle to nefunguje. Život nejde změnit, osud nejde změnit. Všechny snahy jsou zbytečné. Nikomu nezáleží na tom, jestli budu šťastná. Jestli budu mít svého tátu u sebe, jestli mě bude mít rád. Jestli budu silnější, hezčí, lepší. Nezáleží na tom. Na ničem nezáleží a nikdy nezáleželo.

Že to zní negativisticky? No jo, pravda. Ale ani to na sobě nezměním. Už jsem prostě taková. Jsem smutná, jsem osamělá, zbytečná, nešikovná, špatná, nic z toho, co dělám, není nikdy dost. Nikdy to nestačí, a mně už docházejí síly snažit se, aby to, co dělám bylo lepší. Nemám sílu šplhat po tom, v mém případě tak kluzkém, laně života. Pokaždé, když už si myslím, že jsem na vrcholu, že můžu být spokojená s tím, kdo jsem, s tím, jaký je můj život, uklouznu...

A padám...

Padám zpět do temnoty své osamnělé duše. Spadnu zpět na dno a není tu nikdo, kdo by mi podal ruku a zvedl mě na nohy, není tu nikdo, kdo by přinesl barvy do mého šedého, osamělého světa. Vždycky musím najít někde v sobě sílu, abych spravila zlámané kosti a znovu se postavila na nohy. Ano. Tak tomu bylo dřív. Vždycky jsem našla dost síly se zvednout. Měla jsem víru, že to zvládnu, že zvládnu vylézt až na vrchol, ale nikdy jsem se tam nedostala. A nikdy nedostanu. Když teď uklouznu, zůstanu tam dole sedět o něco déle, ptajíce se sama sebe, jestli to má vůbec smysl, znovu lézt nahoru. Nebylo by nakonec lepší si sednout a umřít hlady a zimou? Nevím...

A víte to vy?
 

Skutečný hlas

10. července 2017 v 12:20 | Scar |  Názory?
Copak to nevidíte? Tohle není můj skutečný hlas, to, co slyšíte, není to co říkám...

Vždycky se snažím být v pohodě, říkám vám, že je všechno dobrý, všechno je fajn, jsem jen unavená... ale to není pravda. A já jsem přesvědčená, že to tam někde uvnitř cítíte. Cítíte, že lžu, že posloucháte jen hlas mé masky, masky radosti, spokojeného života či co. Ale tak to není. Pod tou maskou spokojené holky se skrývá temnota. A já už nějak nevím, jak se jí bránit. Už je toho na mě prostě moc. Potřebovala bych, aby mi někdo pomohl, aby mě někdo pochopil.

Jasně. Na to existuje jednoduchá odpověď, ke které se uchýlila i má matka, když jsem se jí přiznala, že jsem v depresi. Navštiv psychologa. Jasně. Proč ne, už jsem vyzkoušela tolik věcí, tak proč ne návštěvu odborníka? Jenže, ani to mi zrovna moc nepomohlo. Odborník mi předepsal antidepresiva, jenže upřímně, moc to nepomáhá.

Snažím se, ale stále mám pocit, že je se mnou něco špatně. Nesnáším svůj život. Už mě to dál nebaví. Nebaví mě snažit se být v pořádku, nepřidělávat starosti, už na to nemám sílu. Už je to příliš.

Pořád mi někdo říká, že jim na mě záleží, ale když se jim svěřím s něčím, co mě trápí, tak mě nechápou. Když je nejvíc potřebuju, tak tu nejsou. Když potřebuju obejmout, jen se mě vyptávají, co se děje. Když jsem na dně, ani si toho nevšimnou... A přesto se jim snažím dát šanci. Už na to nechci být sama. Nechci být sama jen já a moje temné, depresivní, sebevražedné myšlenky.

Nesnáším svůj život a čím dál častěji přemýšlím o sebevraždě. Vlastně jsem se o ni už pokusila, ale nevyšlo to, zbylo mi jen pár jizev na ruce a další tíživé tajemství v mém srdci, protože jsem to nikomu neřekla. A neřeknu. Psát to sem, je tak nějak jednoduché. Vím, že mi tu nikdo nemůže ublížit. Vím, že mě tu nemůže nikdo zklamat. Nikdo mě nemůže srazit dolu, o další malou příčku, na mém žebříku utrpení, na kterém mě udržuje už jen naděje. Znáte to - naděje umírá poslední? Je to pravda. Pořád ještě doufám, že se to třeba zlepší. Zítra, za týden, za rok. Ale zároveň mě to zabijí zevnitř. Je toho na mě moc. Chci jen být šťastná... Chci chtít žít, ale je to tak těžké...

Síla, která mě opouští

24. května 2017 v 19:40 | Scar |  Názory?
Když se dívám na svůj život, mám pocit, jakoby v něm něco scházelo. Nějaký smysl. Všechno, co dělám, všechno, na co myslím, je tak pomíjivé a zbytečné. Teď je to tu a v dalším okamžiku je to pryč, jako závan letního vánku, který pohladí tvář, zaševelí listím, ale v globálním měřítku života neznamená nic. Jen zašeptání. A tak mi připadá všechno co dělám. Marně hledám smysl. Bezúčelně se plahočím tím, co nazýváme životem a každou chvíli jsem víc a víc přesvědčená, že to nemá význam. Že ať udělám cokoli, nikdo to nevidí, nikomu na tom nezáleží. Tak proč by na tom mělo záležet mě? Proč?

Marně se ptám. Marně se snažím. Odpovědí mi je jen mlčení. Jen další dny, další měsíce, další roky. A já už nějak nevím, jestli chci jít dál. Nevím, jestli chci jít zítra do školy, nevím, jestli chci jít dneska spát, nevím, jestli budu mít sílu se v příštím okamžiku nadechnout. Protože někdy je to tak těžké. Někdy mi prostě dochází síla žít. Musím se nutit byť jen dýchat, všechno mi příjde tak strašně těžké. Tak moc... A neustále jsem na to sama. Sama se musím vypořádat se vším, co mě potká, se vším, co mě bolí, co mě zraňuje. Když mám strach, musím se sama uklidňovat, musím si dodávat odvahy na každém kroku. Ale ta síla, která mě zatím udržovala na nohou, díky které jsem se vždycky dokázala zvednout a jít dál, ubývá. Mizí. A já se cítím slabší a slabší, pokaždé, když musím tuto sílu použít, abych se zdvedla na nohy, je to o něco málo těžší a síly mám o něco míň.

Dřív, když jsem se ještě cítila silná, jsem se dokázala snadno skrývat. Měla jsem sílu vytvořit falešnou osobu. Falešnou, ne skutečnou bytost, která měla na tváři falešný úsměv a v očích třpytivé záblesky. Na všechno snadnou a vtipnou odpověď. Vždycky jsem měla výmluvu. Ale i to se změnilo. Už prostě nemám sílu udržovat tu masku šťastného dítěte, prostě už to nedokážu. Už prostě dál nemůžu. Protože to už nejsem já...
 


Hranice normálnosti

10. května 2017 v 16:12 | Scar |  Názory?
Co je vlastně normální? Upřímně, kdo z vás má pocit, že je normální? Dle mého subjektivního názoru normální, je stereotyp. Protože, no, abyste byli "normální", musíte přeci zapadat a jak nejlíp zapadat? Stát se stereotypem. Jen věrnou kopií nemyslícího zombie, bezduše proplouvajícího tím, co naši "vládci" označují jako život.

Ale opravdu, kdo z vás má pocit, že skutečně svůj život žije? Já ho teda neměla. Jen jsem se ploužila nudnými, prázdnými dny a snažila jsem se alespoň vypadat "normálně", když jsem ničím jiným nezapadala. Jenže časem už mi to nepřinášelo potěšení nebo útěchu, ale spíš mě to sžíralo zevnitř. Ta snaha potlačit sama sebe. Nebavilo mě snažit se pořád zapadnout a balancovat na téhle až příliš vratké hranici normálnosti.

Raději budu jiná, budu svá - řekla jsem si. A víte co? Byla to chyba.

Dokud jsem alespoň předstírala, že patřím do stáda, měla jsem kolem sebe lidi, přátele a "sobě podobné". Jenže teď, teď jsem sama. Jen já a moje knihy, protože s nikým jiným si nerozumím. Tak moc jsem chtěla být svá, až jsem zůstala jen já. No jo, ale jak se z toho teď dostat? Toť otázka. Jak přestat být osamělá, když se nechci přetvařovat? Nevím. V tomhle světě je všechno tak komplikované. Jako kdyby člověk prostě nemohl být sám sebou a šťastný zároveň. Je to tak trochu začarovaný kruh, nemyslíte?

Moje bublina?

27. dubna 2017 v 18:39 | Scar |  Názory?
Představte si, že žijete v takové své malé bublině deprese a samoty. Cítíte se, jakoby kolem vás proudil život, ale v té vaší bublině, jakoby se zastavil čas a všechno se proměnilo v nehybnou šedou pustinu. Ploužíte se s apatickým pohledem dnem za dnem a nikdo si toho nevšímá, nikdo vás nevidí a nikdo vám nepomůže.

Tak a teď si k tomu všemu představte, že jste sedmnácti letá holka, co nemá kamarády, ale přesto se od ní očekává, že (díky své schopnosti, rychle se učit a oblibě v řešení problémů) bude dělat své i cizí domácí úkoly, že bude všem radit a pomáhat a přitom se sama každým krokem tímto směrem noří hloub a hloub do psychické nemoci.

No, a teď vidíte svět stejně jako já. Ani nevím, proč to vlastně vysvětluji. Možná… asi jenom chci, aby mě někdo, kdokoli chápal. Já už to totiž nezvládám. Upřímně? Nemám svůj život ráda. Pravidelně, při přecházení silnic nebo pravidelného braní léků na alergii, přemýšlím nad sebevraždou. Už jsem… už jsem se o ni pokusila, ale nikdo to neví. NIKDO. Vlastně jen pitomou náhodou tady ještě můžu sedět a psát o své bublině.

Jestli jste čekali nějaké kouzelné vyprávění, když jsem začala slovy "představte si…", pak musíte být nejspíš zklamaní. Všem se vám upřímně omlouvám a doufám, že ta vaše bublina je přeci jen trochu veselejší. Nemusí přímo přetékat jednorožci a duhou, ale doufám, že ta vaše je aspoň k žití…

Poslední přání...

3. dubna 2017 v 21:09 | Scar |  Názory?
Padá hvězda, zavři oči a něco si přej…

Jenže já už si nic nepřeju. Už dávno jsem přestala věřit v zázraky. Už dávno jsem přestala snít. Když padá hvězda, nebo sfoukávám svíčky na narozeninovém dortu, raději si nic nepřeju, protože mám strach, strach ze zklamání. Když vás někdo zklame tolikrát, jako mě lidi, už nemáte ani snahu někomu věřit nebo si něco přát.

DŮVĚRA SE SNADNO ZTRÁCÍ, ALE TĚŽKO ZNOVU ZÍSKÁVÁ.

A je to pravda. Bohužel. Kéž bych mohla lidem začít zase věřit, začít opět snít. Kéž by mi někdo pomohl. Ale nikdo takový není. Nikdo, kdo by mi rozuměl, kdo by mě podržel, kdo by mi ukázal, že důvěra není tak zrádná, jak se zdá.

Vždycky, když jsem si něco přála, když jsem od někoho něco očekávala, zklamali mě, opustili mě… A já zůstala sama, zklamaná, v slzách. Jen malá vyděšená holka, co se bojí někomu věřit a raději bude žít neúplný život, než aby znovu riskovala zklamání. Protože to tak bolí. Ne na těle, ale na duši. A to je ta nejhorší bolest, kterou nikdo nevidí a nic nevyléčí…

Zkouška?

27. března 2017 v 18:07 | Scar |  Názory?
Zkouška ohněm? Rozhodně ŽIVOT.

Je to tak těžké - žít. Nezvládla jsem to, nezvládla jsem tu největší zkoušku. Neprocházím, protože jsem špatný člověk.

Protože jsem sobecká, zbabělá a zbytečná.

Jsem sobecká, protože toužím po pozornosti. Chci, aby mě měl někdo rád, chci, aby mi někdo věnoval čas, chci, aby si mě někdo všiml. Ale zároveň vím, že je to sobecké. Chtít pozornost. Opovrženíhodné. Nesnáším se kvůli tomu.
Jsem zbabělá, protože mám prostě ze všeho strach. Mám strach někomu věřit, mám strach někomu něco říct, mám strach svěřit se bližním se svou nákloností. Mám strach z toho, že si někdo všimne, jak jsem zkažená, a lidi mě odvrhnou. Začnou se mi vyhýbat. Začnou se na mě dívat jako na zrůdu, protože tou právě jsem.
Jsem zbytečná, protože jen překážím, přidělávám problémy, zabírám místo. Nechápu, proč jsem se narodila. Nechápu, proč tady jsem, když jsem tak špatný člověk. Kdybych nebyla tak zbabělá, už bych svět své existence zbavila.

A přitom jediné, co jsem chtěla, bylo, aby mě měl alespoň jediný člověk rád, abych mu mohla jeho náklonost oplatit, abych mohla milovat. Chtěla bych být užitečná. Chtěla bych, aby si někdo vážil toho, co dělám. Aby byl někdo za mou pomoc vděčný. Nic víc jsem nechtěla... jen projít úspěšně zkouškou...

Kam dál