Listopad 2016

Kam to spěje?

28. listopadu 2016 v 17:21 | Scar |  Názory?
Co je tak skvělého na dospívání, že mi to pořád všichni předhazují?
Věty typu: Jsi v nejlepším věku, měla by sis užívat. Teď ještě nic neznáš, opravdové problémy přijdou, až budeš starší. Užívej si, dokud nemáš starosti. Bude už jenom hůř. Teď to máš ještě snadný, tak na co si stěžuješ? A tak dále.

Ale co je sakra tak úžasnýho na životním stavu, ve kterém se právě nacházím? Nějak mi to uniká. Možná by mi to mohl někdo konečně vysvětlit.

Co přesně je tak skvělého na tom, že musím chodit do školy, kde mě učivo nudí, spolužáci jsou jako slepí, s těmi jejich chytrými telefony, učitelé umí odpovědět jen na to, co mají v prezentaci a jakákoli otázka navíc je uvede do rozpaků, protože nemají tušení, co odpovědět. Nehledě na to, že kamarády, aby dnes člověk pohledal, protože nikdo nechce nikam chodit a nic dělat, jen aby mohl strávit další "vzácné" minuty na mobilu, ironicky, chatováním s kamarády (jako kde je logika???). Rodiče - pokud máte to v dnešní době tak neuvěřitelné štěstí a nejsou rozvedeni - stejně nic nechápou a jen vás krmí řečmi o tom, jak se máte vlastně skvěle a že už to bude jen horší. A všichni kolem vás jsou tak odlišní, tak - nechci někoho urazit - hloupí. Je to tak ubíjející. Když se spolužáci při ICTčkách zeptají po osmé na věc, kterou učitel už šestkrát zopakoval, začínám pochybovat o lidské budoucnosti.

Kam ten svět jen spěje? Po všech těch staletích, vývoje a zdokonalování, začínáme zase zakrňovat a hloupnout. Protože, proč bychom se měli snažit, když je všechno na internetu volně přístupné a stačí tři vteřiny a máte odpověď na všechno? Proč číst poučky, když se můžete zeptat učitele, který se už v zoufalství ani nesnaží, aby na to žáci přišli sami, raději rovnou odpoví, co mají napsat a někdy i radí u testu? Docela je chápu, žáci projevují tak strašnou omezenost, že je to někdy až k neuvěření.

A tak kam ten svět teda dospěl? Do záhuby? Do věku omezených nemyslících opic, které chodí všude s mobilem přilepeným na obličeji a raději si zapnou GPSku, než aby zvedli hlavu a přečetli si ukazatel. Ovšem pokud je GPSka špatně navede, okamžitě si začnou stěžovat na nepřítomnost cedulí. Opravdu, lidi, začněte prosím myslet...

Nudím se

15. listopadu 2016 v 21:50 | Scar |  Názory?
Už nevím, jakou aktivitu si mám na sebe vymyslet. Zkusila jsem toho už tolik, ale u ničeho jsem dlouho nezůstala, vždycky jsem se totiž začala nudit. Rutina není nic pro mě, ale to ani adrenalinové sporty. Jsem beznadějný případ. No posuďte sami, zkusila jsem:

Tanec, aerobic, ropeskipping, florbal, plavání, jógu, házenou, sportovní kroužek, hraní na kytaru a piáno, střelecký kroužek, zkoušela jsem šít, háčkovat, plést, vařit, modelovat, malovat, zpívat, skládat hudbu, psát poezii a pak prózu, šprtat se, trávit celé noci venku s "přáteli", sledovat celé dny filmy a seriály, poslouchat v jednom kuse hudbu a další aktivity, na které si už ani nevzpomenu.

Ale nic nepomáhá! Jediné, u čeho jse vydržela - a pozor, je to můj životní rekord - je čtení. To je jediná aktivita, která mě asi nikdy úplně neomrzí. Což ovšem není tak naplňující, jak by se mohlo zdát.

Čtení vám dá hodně, pokud k němu přistupujete s otevřenou myslí, ale ne dost, aby to uspokojilo věškeré sociální potřeby. Jasně, vzhledem k tomu, že nemám zrovna přátel na rozdávání (o klucích se raději nebudu ani zmiňovat), jsou mé vědomosti o mezilidských vztazích značně omezené a právě v knihách se o nich nejvíce učím. Ale to stejně nestačí. Kniha mě totiž nepřipraví na situaci, kdy budu muset s někým skutečně mluvit, nebo mu nedejbože poradit.

Možná bych měla zapracovat na držení se tématu článku...

Sebevražda?

15. listopadu 2016 v 19:02 | Scar |  Názory?
Hřích, nebo vysvobození?

Na internetu se dočtete spousty rozličných informací o sebevraždě.
Ale, pro usnadnění, bych podle názorů mohla lidi komentující články s tímto hlubším tématem rozdělit do tří čtyř skupin.

První skupina jsou lidi, kteří tento čin odsuzují. Tvrdí, že je to sobectví. S tím rozhodně nesouhlasím. Takový kec může vypustit jen někdo, kdo nemá ponětí, co to znamená, být psychicky na dně. Někdo, kdo netuší, jak může být těžké žít, nebo třeba jen dýchat. Někdy je to opravdu boj. A jestliže je pro mě život neutuchající boj, který se zdá nevyhratelný a nikdo mi nepřichází na pomoc, nepodá mi ruku, protože se dívá, ale nevidí, je pak opravdu takové sobectví se prostě vzdát?

Druzí jsou lidé, kterým je to totálně šumák. Mají na očích asi klapky, nebo růžové brýle, které filtrují veškeré utrpení lidí. Žijí ve svém vlastním světě, kde je jim jedno, kdo co dělá, středem jejich vesmíru jsou oni sami. Takoví lidé se většinou vyjadřují komentáři typu: "Je to jejich život, když ho nechtěj žít, tak ať se zabijou. Čím více sebevrahů, tím míň sebevrahů. Očividně to není silný a sebevědomý člověk." A tak dále. Na internetu jsou toho slohovky. Když tyto články/komentáře čtu, chce se mi zvracet.

Pak jsou tu lidé, kteří mají s takovými věcmi osobní zkušenosti. Skupina třetí. Tam se většinou dočtete nějaký příběh. Takový článek končí buď otevřeně (= špatně, onen dotyčný stále bojuje, nebo mu bližní trpící depresí zemřel) anebo slovy: být šťastný. Ta dvě slova jsou mi proti srsti, ale co nadělám. Tam většinou najdete nějakou dobrou radu, nebo jen útěchu, že nejste na světě jediní, kdo se cítí odlišní, smutní, v depresi, na dně, sami nebo zkrátka DYING INSIDE…

No a málem bych zapomněla na čtvrtou skupinu. Na lidi, kteří píší rádoby dojemné články, ale ve skutečnosti nemaj šajna, o čem mluvěj. Většinou chtějí být jen zajímaví. A je to smutné, ale skutečně se jim to daří. Nad takovými články jen kroutím hlavou a ptám se sama sebe, jestli jsem se zbláznila já, nebo celý svět. Co je pravděpodobnější?

Tohle je samozřejmě jen můj názor, navíc napsaný v reakci na celkem dobrý článek o sebevraždě. Samotný článek se mi líbil a nic bych nedodávala, ale komentáře pod ním mě prostě nenechaly chladnou. Hrozně mě naštvaly a mrzí mě, jestli má slova zní negativně až protivně, ale musela jsem to ze sebe dostat. Vezměte si z toho ponaučení, nebo si to přečtěte a nechte pominout. Stejně na tom nezáleží.

Osamělá

14. listopadu 2016 v 20:08 | Scar |  Názory?
Každý den, každou chviličku si přijdu osamělá. Pořád tajně doufám, že se v mém životě objeví někdo, kdo se mnou bude chtít trávit svůj čas. Někdo, kdo mi podá ruku a vytáhne mě z temnoty.
Ale nikdo takový není. Každý den jsem o tom přesvědčená o trochu víc. Ale naděje přece jen zůstává.

Mám strach.

Co když i poslední plamínek naděje zhasne? Budu schopná zůstat naživu? Budu dost silná? Nebo se nakonec vzdám a podřežu si žíly, skočím pod vlak nebo se předávkuju léky?

Kdo ví? Já ne, ale já z toho mám strach. Děsí mě, že se smrti nebojím, že ji vyhledávám, že si ji přeji.

A já se ptám (spíš sama sebe), cítí se tak všichni? Nebo jsem jediná, sama, na celém světě…

Už mlčím!

14. listopadu 2016 v 19:24 | Scar |  Názory?
Pořád je se mnou někdo nespokojený. Vadí jim moje názory.

Přátelům vadí, že jim opravuji chyby v zápiskách, nebo v domácích úkolech. Mamce vadí, že jí doplňuji. Sestra se se mnou nebaví raději vůbec.

Já ale nic z toho nemyslím špatně. Opravdu. Chci jen pomáhat. Nechci nic naoplátku.
Když někomu opravím hrubku v sešitě, nechci ho tím ponižovat, nebo když někomu upřesním skutečnost, kterou nepochopil, nechci se vytahovat. Nejsem povrchní nebo arogantní. Chci jen pomoct. Ale asi to není správné.
Stačí, abych otevřela pusu a už se někomu nelíbí, co říkám.

Přála bych si být radši němá, alespoň bych pak nemusela vysvětlovat, proč nic neříkám. Vážně, raději bych ztratila schopnost mluvit, než abych poslouchala ty připomínky a naštvané komentáře.

Kde se vidíte za deset let?

10. listopadu 2016 v 0:34 | Scar |  Názory?
Vždycky, když někdo chce, abych na tuhle otázku odpověděla, mám pocit, že jsem k ničemu. Já totiž netuším, kam bych chtěla, aby můj život směřoval. Nebo lépe, kam by měl směřovat. Protože dnešní společnost, ať se to zdá sebeméně uvěřitelné, nedává možnost vlastní volby.

Všechny ty kecy o demokracii a svobodě jsou zase jenom nástrojem k ovládání lidí. A smutné je, že většina lidí tohle nechápe. Skutečně věří, že jsou svobodní. Věří, že se rozhodují podle svého, ale ve skutečnosti jsou jen loutkami v obrovském, velkolepém divadle - Zemi.

Je mi zle, když jen pomyslím na tu zdánlivou ROVNOST všech lidí. Rovnost je blbost. Nejenom, že jsem holka, ale ještě k tomu teenager, což ze mě dělá nízkého tvora společnosti, nevyspělého a naprosto neschopného rozumného uvažování.

Postava zbytečného člověka. Říká vám to něco? Poradím vám, literatura - období romantismu. Je to postava, která je nějakým způsobem výjimečná, talentovaná, ale svůj talent promrhá a nevyužije ve prospěch společnosti.

A tak se cítím. Ne výjimečná, ale zbytečná.

Nechat jít

6. listopadu 2016 v 22:54 | Scar |  Názory?
No tak lidi, nechte mě prostě žít. Klidně dělejte, jako bych byla vzduch, než abyste na mě byli hnusní. Protože pro vás je to jen pár slov, ale pro mě spousta slz.
Já vím, že nemám právo vám cokoliv diktovat, a tak vás prosím, na kolenou, už mě nechte jít. Nechte mě prostě zmizet ze svých životů a pak, až si toho nikdo nevšimne, zemřít. Prosím.
Chci toho tak moc?

Možná je to sobecké přání. Ale to mám trpět bez naděje na únik?
Nechci nikomu ublížit. Ale není sebestředné předpokládat, že na mě někomu záleží, a když zemřu, bude ho to bolet?
Někdy se ptám sama sebe, jestli by si toho vůbec někdo všiml, když bych se ve sklepě oběsila a nikdo by nenašel moje tělo. Všiml by si někdo že jsem zmizela? Nejspíš ne. Všichni jsou totiž tak zahledění do svých pitomých mobilů, že je pro ně okolní svět téměř méně reálný než ten virtuální.

Kdyby se dějiny odehrály jinak?

1. listopadu 2016 v 17:54 | Scar |  Názory?
Co k tomu říct. To by asi nikoho neudivovalo. Všichni bychom žili své životy, jen trochu jiným způsobem.
Někteří z nás by byli šťastnější, někteří bohatší nebo chudší a někteří z nás by se třeba ani nenarodili.
Ovšem je zajímavé, zamyslet se nad tím, jak bychom teď žili, když by se některé konkrétní dějinné prvky staly jinak. Například, kdyby Fleming náhodou neobjevil penicilin. Stále bychom umírali na obyčejná onemocnění, jako je tetanus nebo salmonela.
A v naší historii jsou tisíce takovýchto příkladů. Ale my se nikdy nedovíme, jestli je dobře, nebo špatně, že se věci udály tak, jak se udály.

Nám nezbývá, než žít naše životy takové, jaké jsou.