Duben 2017

Moje bublina?

27. dubna 2017 v 18:39 | Scar |  Názory?
Představte si, že žijete v takové své malé bublině deprese a samoty. Cítíte se, jakoby kolem vás proudil život, ale v té vaší bublině, jakoby se zastavil čas a všechno se proměnilo v nehybnou šedou pustinu. Ploužíte se s apatickým pohledem dnem za dnem a nikdo si toho nevšímá, nikdo vás nevidí a nikdo vám nepomůže.

Tak a teď si k tomu všemu představte, že jste sedmnácti letá holka, co nemá kamarády, ale přesto se od ní očekává, že (díky své schopnosti, rychle se učit a oblibě v řešení problémů) bude dělat své i cizí domácí úkoly, že bude všem radit a pomáhat a přitom se sama každým krokem tímto směrem noří hloub a hloub do psychické nemoci.

No, a teď vidíte svět stejně jako já. Ani nevím, proč to vlastně vysvětluji. Možná… asi jenom chci, aby mě někdo, kdokoli chápal. Já už to totiž nezvládám. Upřímně? Nemám svůj život ráda. Pravidelně, při přecházení silnic nebo pravidelného braní léků na alergii, přemýšlím nad sebevraždou. Už jsem… už jsem se o ni pokusila, ale nikdo to neví. NIKDO. Vlastně jen pitomou náhodou tady ještě můžu sedět a psát o své bublině.

Jestli jste čekali nějaké kouzelné vyprávění, když jsem začala slovy "představte si…", pak musíte být nejspíš zklamaní. Všem se vám upřímně omlouvám a doufám, že ta vaše bublina je přeci jen trochu veselejší. Nemusí přímo přetékat jednorožci a duhou, ale doufám, že ta vaše je aspoň k žití…

Poslední přání...

3. dubna 2017 v 21:09 | Scar |  Názory?
Padá hvězda, zavři oči a něco si přej…

Jenže já už si nic nepřeju. Už dávno jsem přestala věřit v zázraky. Už dávno jsem přestala snít. Když padá hvězda, nebo sfoukávám svíčky na narozeninovém dortu, raději si nic nepřeju, protože mám strach, strach ze zklamání. Když vás někdo zklame tolikrát, jako mě lidi, už nemáte ani snahu někomu věřit nebo si něco přát.

DŮVĚRA SE SNADNO ZTRÁCÍ, ALE TĚŽKO ZNOVU ZÍSKÁVÁ.

A je to pravda. Bohužel. Kéž bych mohla lidem začít zase věřit, začít opět snít. Kéž by mi někdo pomohl. Ale nikdo takový není. Nikdo, kdo by mi rozuměl, kdo by mě podržel, kdo by mi ukázal, že důvěra není tak zrádná, jak se zdá.

Vždycky, když jsem si něco přála, když jsem od někoho něco očekávala, zklamali mě, opustili mě… A já zůstala sama, zklamaná, v slzách. Jen malá vyděšená holka, co se bojí někomu věřit a raději bude žít neúplný život, než aby znovu riskovala zklamání. Protože to tak bolí. Ne na těle, ale na duši. A to je ta nejhorší bolest, kterou nikdo nevidí a nic nevyléčí…