Květen 2017

Síla, která mě opouští

24. května 2017 v 19:40 | Scar |  Názory?
Když se dívám na svůj život, mám pocit, jakoby v něm něco scházelo. Nějaký smysl. Všechno, co dělám, všechno, na co myslím, je tak pomíjivé a zbytečné. Teď je to tu a v dalším okamžiku je to pryč, jako závan letního vánku, který pohladí tvář, zaševelí listím, ale v globálním měřítku života neznamená nic. Jen zašeptání. A tak mi připadá všechno co dělám. Marně hledám smysl. Bezúčelně se plahočím tím, co nazýváme životem a každou chvíli jsem víc a víc přesvědčená, že to nemá význam. Že ať udělám cokoli, nikdo to nevidí, nikomu na tom nezáleží. Tak proč by na tom mělo záležet mě? Proč?

Marně se ptám. Marně se snažím. Odpovědí mi je jen mlčení. Jen další dny, další měsíce, další roky. A já už nějak nevím, jestli chci jít dál. Nevím, jestli chci jít zítra do školy, nevím, jestli chci jít dneska spát, nevím, jestli budu mít sílu se v příštím okamžiku nadechnout. Protože někdy je to tak těžké. Někdy mi prostě dochází síla žít. Musím se nutit byť jen dýchat, všechno mi příjde tak strašně těžké. Tak moc... A neustále jsem na to sama. Sama se musím vypořádat se vším, co mě potká, se vším, co mě bolí, co mě zraňuje. Když mám strach, musím se sama uklidňovat, musím si dodávat odvahy na každém kroku. Ale ta síla, která mě zatím udržovala na nohou, díky které jsem se vždycky dokázala zvednout a jít dál, ubývá. Mizí. A já se cítím slabší a slabší, pokaždé, když musím tuto sílu použít, abych se zdvedla na nohy, je to o něco málo těžší a síly mám o něco míň.

Dřív, když jsem se ještě cítila silná, jsem se dokázala snadno skrývat. Měla jsem sílu vytvořit falešnou osobu. Falešnou, ne skutečnou bytost, která měla na tváři falešný úsměv a v očích třpytivé záblesky. Na všechno snadnou a vtipnou odpověď. Vždycky jsem měla výmluvu. Ale i to se změnilo. Už prostě nemám sílu udržovat tu masku šťastného dítěte, prostě už to nedokážu. Už prostě dál nemůžu. Protože to už nejsem já...

Hranice normálnosti

10. května 2017 v 16:12 | Scar |  Názory?
Co je vlastně normální? Upřímně, kdo z vás má pocit, že je normální? Dle mého subjektivního názoru normální, je stereotyp. Protože, no, abyste byli "normální", musíte přeci zapadat a jak nejlíp zapadat? Stát se stereotypem. Jen věrnou kopií nemyslícího zombie, bezduše proplouvajícího tím, co naši "vládci" označují jako život.

Ale opravdu, kdo z vás má pocit, že skutečně svůj život žije? Já ho teda neměla. Jen jsem se ploužila nudnými, prázdnými dny a snažila jsem se alespoň vypadat "normálně", když jsem ničím jiným nezapadala. Jenže časem už mi to nepřinášelo potěšení nebo útěchu, ale spíš mě to sžíralo zevnitř. Ta snaha potlačit sama sebe. Nebavilo mě snažit se pořád zapadnout a balancovat na téhle až příliš vratké hranici normálnosti.

Raději budu jiná, budu svá - řekla jsem si. A víte co? Byla to chyba.

Dokud jsem alespoň předstírala, že patřím do stáda, měla jsem kolem sebe lidi, přátele a "sobě podobné". Jenže teď, teď jsem sama. Jen já a moje knihy, protože s nikým jiným si nerozumím. Tak moc jsem chtěla být svá, až jsem zůstala jen já. No jo, ale jak se z toho teď dostat? Toť otázka. Jak přestat být osamělá, když se nechci přetvařovat? Nevím. V tomhle světě je všechno tak komplikované. Jako kdyby člověk prostě nemohl být sám sebou a šťastný zároveň. Je to tak trochu začarovaný kruh, nemyslíte?