Hranice normálnosti

10. května 2017 v 16:12 | Scar |  Názory?
Co je vlastně normální? Upřímně, kdo z vás má pocit, že je normální? Dle mého subjektivního názoru normální, je stereotyp. Protože, no, abyste byli "normální", musíte přeci zapadat a jak nejlíp zapadat? Stát se stereotypem. Jen věrnou kopií nemyslícího zombie, bezduše proplouvajícího tím, co naši "vládci" označují jako život.

Ale opravdu, kdo z vás má pocit, že skutečně svůj život žije? Já ho teda neměla. Jen jsem se ploužila nudnými, prázdnými dny a snažila jsem se alespoň vypadat "normálně", když jsem ničím jiným nezapadala. Jenže časem už mi to nepřinášelo potěšení nebo útěchu, ale spíš mě to sžíralo zevnitř. Ta snaha potlačit sama sebe. Nebavilo mě snažit se pořád zapadnout a balancovat na téhle až příliš vratké hranici normálnosti.

Raději budu jiná, budu svá - řekla jsem si. A víte co? Byla to chyba.

Dokud jsem alespoň předstírala, že patřím do stáda, měla jsem kolem sebe lidi, přátele a "sobě podobné". Jenže teď, teď jsem sama. Jen já a moje knihy, protože s nikým jiným si nerozumím. Tak moc jsem chtěla být svá, až jsem zůstala jen já. No jo, ale jak se z toho teď dostat? Toť otázka. Jak přestat být osamělá, když se nechci přetvařovat? Nevím. V tomhle světě je všechno tak komplikované. Jako kdyby člověk prostě nemohl být sám sebou a šťastný zároveň. Je to tak trochu začarovaný kruh, nemyslíte?
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 10. května 2017 v 16:36 | Reagovat

Mám nejraději společnost zvířat a knih...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama