Červenec 2017

Konec snažení?

17. července 2017 v 22:17 | Scar |  Názory?
Kdybych mohla změnit svůj život, chtěla bych být prostě šťastná. Chtěla bych, aby mě měl můj táta rád, aby byl se mnou, aby mě neopustila moje nejlepší kamarádka, abych byla lepší. Šikovnější. Odvážnější. Společenštější. Lepší...

Chtěla bych mít všechny tyhle skvělé vlastnosti. Jenže takhle to nefunguje. Život nejde změnit, osud nejde změnit. Všechny snahy jsou zbytečné. Nikomu nezáleží na tom, jestli budu šťastná. Jestli budu mít svého tátu u sebe, jestli mě bude mít rád. Jestli budu silnější, hezčí, lepší. Nezáleží na tom. Na ničem nezáleží a nikdy nezáleželo.

Že to zní negativisticky? No jo, pravda. Ale ani to na sobě nezměním. Už jsem prostě taková. Jsem smutná, jsem osamělá, zbytečná, nešikovná, špatná, nic z toho, co dělám, není nikdy dost. Nikdy to nestačí, a mně už docházejí síly snažit se, aby to, co dělám bylo lepší. Nemám sílu šplhat po tom, v mém případě tak kluzkém, laně života. Pokaždé, když už si myslím, že jsem na vrcholu, že můžu být spokojená s tím, kdo jsem, s tím, jaký je můj život, uklouznu...

A padám...

Padám zpět do temnoty své osamnělé duše. Spadnu zpět na dno a není tu nikdo, kdo by mi podal ruku a zvedl mě na nohy, není tu nikdo, kdo by přinesl barvy do mého šedého, osamělého světa. Vždycky musím najít někde v sobě sílu, abych spravila zlámané kosti a znovu se postavila na nohy. Ano. Tak tomu bylo dřív. Vždycky jsem našla dost síly se zvednout. Měla jsem víru, že to zvládnu, že zvládnu vylézt až na vrchol, ale nikdy jsem se tam nedostala. A nikdy nedostanu. Když teď uklouznu, zůstanu tam dole sedět o něco déle, ptajíce se sama sebe, jestli to má vůbec smysl, znovu lézt nahoru. Nebylo by nakonec lepší si sednout a umřít hlady a zimou? Nevím...

A víte to vy?

Skutečný hlas

10. července 2017 v 12:20 | Scar |  Názory?
Copak to nevidíte? Tohle není můj skutečný hlas, to, co slyšíte, není to co říkám...

Vždycky se snažím být v pohodě, říkám vám, že je všechno dobrý, všechno je fajn, jsem jen unavená... ale to není pravda. A já jsem přesvědčená, že to tam někde uvnitř cítíte. Cítíte, že lžu, že posloucháte jen hlas mé masky, masky radosti, spokojeného života či co. Ale tak to není. Pod tou maskou spokojené holky se skrývá temnota. A já už nějak nevím, jak se jí bránit. Už je toho na mě prostě moc. Potřebovala bych, aby mi někdo pomohl, aby mě někdo pochopil.

Jasně. Na to existuje jednoduchá odpověď, ke které se uchýlila i má matka, když jsem se jí přiznala, že jsem v depresi. Navštiv psychologa. Jasně. Proč ne, už jsem vyzkoušela tolik věcí, tak proč ne návštěvu odborníka? Jenže, ani to mi zrovna moc nepomohlo. Odborník mi předepsal antidepresiva, jenže upřímně, moc to nepomáhá.

Snažím se, ale stále mám pocit, že je se mnou něco špatně. Nesnáším svůj život. Už mě to dál nebaví. Nebaví mě snažit se být v pořádku, nepřidělávat starosti, už na to nemám sílu. Už je to příliš.

Pořád mi někdo říká, že jim na mě záleží, ale když se jim svěřím s něčím, co mě trápí, tak mě nechápou. Když je nejvíc potřebuju, tak tu nejsou. Když potřebuju obejmout, jen se mě vyptávají, co se děje. Když jsem na dně, ani si toho nevšimnou... A přesto se jim snažím dát šanci. Už na to nechci být sama. Nechci být sama jen já a moje temné, depresivní, sebevražedné myšlenky.

Nesnáším svůj život a čím dál častěji přemýšlím o sebevraždě. Vlastně jsem se o ni už pokusila, ale nevyšlo to, zbylo mi jen pár jizev na ruce a další tíživé tajemství v mém srdci, protože jsem to nikomu neřekla. A neřeknu. Psát to sem, je tak nějak jednoduché. Vím, že mi tu nikdo nemůže ublížit. Vím, že mě tu nemůže nikdo zklamat. Nikdo mě nemůže srazit dolu, o další malou příčku, na mém žebříku utrpení, na kterém mě udržuje už jen naděje. Znáte to - naděje umírá poslední? Je to pravda. Pořád ještě doufám, že se to třeba zlepší. Zítra, za týden, za rok. Ale zároveň mě to zabijí zevnitř. Je toho na mě moc. Chci jen být šťastná... Chci chtít žít, ale je to tak těžké...