Skutečný hlas

10. července 2017 v 12:20 | Scar |  Názory?
Copak to nevidíte? Tohle není můj skutečný hlas, to, co slyšíte, není to co říkám...

Vždycky se snažím být v pohodě, říkám vám, že je všechno dobrý, všechno je fajn, jsem jen unavená... ale to není pravda. A já jsem přesvědčená, že to tam někde uvnitř cítíte. Cítíte, že lžu, že posloucháte jen hlas mé masky, masky radosti, spokojeného života či co. Ale tak to není. Pod tou maskou spokojené holky se skrývá temnota. A já už nějak nevím, jak se jí bránit. Už je toho na mě prostě moc. Potřebovala bych, aby mi někdo pomohl, aby mě někdo pochopil.

Jasně. Na to existuje jednoduchá odpověď, ke které se uchýlila i má matka, když jsem se jí přiznala, že jsem v depresi. Navštiv psychologa. Jasně. Proč ne, už jsem vyzkoušela tolik věcí, tak proč ne návštěvu odborníka? Jenže, ani to mi zrovna moc nepomohlo. Odborník mi předepsal antidepresiva, jenže upřímně, moc to nepomáhá.

Snažím se, ale stále mám pocit, že je se mnou něco špatně. Nesnáším svůj život. Už mě to dál nebaví. Nebaví mě snažit se být v pořádku, nepřidělávat starosti, už na to nemám sílu. Už je to příliš.

Pořád mi někdo říká, že jim na mě záleží, ale když se jim svěřím s něčím, co mě trápí, tak mě nechápou. Když je nejvíc potřebuju, tak tu nejsou. Když potřebuju obejmout, jen se mě vyptávají, co se děje. Když jsem na dně, ani si toho nevšimnou... A přesto se jim snažím dát šanci. Už na to nechci být sama. Nechci být sama jen já a moje temné, depresivní, sebevražedné myšlenky.

Nesnáším svůj život a čím dál častěji přemýšlím o sebevraždě. Vlastně jsem se o ni už pokusila, ale nevyšlo to, zbylo mi jen pár jizev na ruce a další tíživé tajemství v mém srdci, protože jsem to nikomu neřekla. A neřeknu. Psát to sem, je tak nějak jednoduché. Vím, že mi tu nikdo nemůže ublížit. Vím, že mě tu nemůže nikdo zklamat. Nikdo mě nemůže srazit dolu, o další malou příčku, na mém žebříku utrpení, na kterém mě udržuje už jen naděje. Znáte to - naděje umírá poslední? Je to pravda. Pořád ještě doufám, že se to třeba zlepší. Zítra, za týden, za rok. Ale zároveň mě to zabijí zevnitř. Je toho na mě moc. Chci jen být šťastná... Chci chtít žít, ale je to tak těžké...
 


Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 12. července 2017 v 21:27 | Reagovat

Musí to být hluboká deprese, když jde slyšet z hlasu... To mne napadlo v první půlce článku. Ta druhá mi to potvrdila. Přeji štěstí a snad bude brzy lépe!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama