Názory?

Konec snažení?

17. července 2017 v 22:17 | Scar
Kdybych mohla změnit svůj život, chtěla bych být prostě šťastná. Chtěla bych, aby mě měl můj táta rád, aby byl se mnou, aby mě neopustila moje nejlepší kamarádka, abych byla lepší. Šikovnější. Odvážnější. Společenštější. Lepší...

Chtěla bych mít všechny tyhle skvělé vlastnosti. Jenže takhle to nefunguje. Život nejde změnit, osud nejde změnit. Všechny snahy jsou zbytečné. Nikomu nezáleží na tom, jestli budu šťastná. Jestli budu mít svého tátu u sebe, jestli mě bude mít rád. Jestli budu silnější, hezčí, lepší. Nezáleží na tom. Na ničem nezáleží a nikdy nezáleželo.

Že to zní negativisticky? No jo, pravda. Ale ani to na sobě nezměním. Už jsem prostě taková. Jsem smutná, jsem osamělá, zbytečná, nešikovná, špatná, nic z toho, co dělám, není nikdy dost. Nikdy to nestačí, a mně už docházejí síly snažit se, aby to, co dělám bylo lepší. Nemám sílu šplhat po tom, v mém případě tak kluzkém, laně života. Pokaždé, když už si myslím, že jsem na vrcholu, že můžu být spokojená s tím, kdo jsem, s tím, jaký je můj život, uklouznu...

A padám...

Padám zpět do temnoty své osamnělé duše. Spadnu zpět na dno a není tu nikdo, kdo by mi podal ruku a zvedl mě na nohy, není tu nikdo, kdo by přinesl barvy do mého šedého, osamělého světa. Vždycky musím najít někde v sobě sílu, abych spravila zlámané kosti a znovu se postavila na nohy. Ano. Tak tomu bylo dřív. Vždycky jsem našla dost síly se zvednout. Měla jsem víru, že to zvládnu, že zvládnu vylézt až na vrchol, ale nikdy jsem se tam nedostala. A nikdy nedostanu. Když teď uklouznu, zůstanu tam dole sedět o něco déle, ptajíce se sama sebe, jestli to má vůbec smysl, znovu lézt nahoru. Nebylo by nakonec lepší si sednout a umřít hlady a zimou? Nevím...

A víte to vy?

Skutečný hlas

10. července 2017 v 12:20 | Scar
Copak to nevidíte? Tohle není můj skutečný hlas, to, co slyšíte, není to co říkám...

Vždycky se snažím být v pohodě, říkám vám, že je všechno dobrý, všechno je fajn, jsem jen unavená... ale to není pravda. A já jsem přesvědčená, že to tam někde uvnitř cítíte. Cítíte, že lžu, že posloucháte jen hlas mé masky, masky radosti, spokojeného života či co. Ale tak to není. Pod tou maskou spokojené holky se skrývá temnota. A já už nějak nevím, jak se jí bránit. Už je toho na mě prostě moc. Potřebovala bych, aby mi někdo pomohl, aby mě někdo pochopil.

Jasně. Na to existuje jednoduchá odpověď, ke které se uchýlila i má matka, když jsem se jí přiznala, že jsem v depresi. Navštiv psychologa. Jasně. Proč ne, už jsem vyzkoušela tolik věcí, tak proč ne návštěvu odborníka? Jenže, ani to mi zrovna moc nepomohlo. Odborník mi předepsal antidepresiva, jenže upřímně, moc to nepomáhá.

Snažím se, ale stále mám pocit, že je se mnou něco špatně. Nesnáším svůj život. Už mě to dál nebaví. Nebaví mě snažit se být v pořádku, nepřidělávat starosti, už na to nemám sílu. Už je to příliš.

Pořád mi někdo říká, že jim na mě záleží, ale když se jim svěřím s něčím, co mě trápí, tak mě nechápou. Když je nejvíc potřebuju, tak tu nejsou. Když potřebuju obejmout, jen se mě vyptávají, co se děje. Když jsem na dně, ani si toho nevšimnou... A přesto se jim snažím dát šanci. Už na to nechci být sama. Nechci být sama jen já a moje temné, depresivní, sebevražedné myšlenky.

Nesnáším svůj život a čím dál častěji přemýšlím o sebevraždě. Vlastně jsem se o ni už pokusila, ale nevyšlo to, zbylo mi jen pár jizev na ruce a další tíživé tajemství v mém srdci, protože jsem to nikomu neřekla. A neřeknu. Psát to sem, je tak nějak jednoduché. Vím, že mi tu nikdo nemůže ublížit. Vím, že mě tu nemůže nikdo zklamat. Nikdo mě nemůže srazit dolu, o další malou příčku, na mém žebříku utrpení, na kterém mě udržuje už jen naděje. Znáte to - naděje umírá poslední? Je to pravda. Pořád ještě doufám, že se to třeba zlepší. Zítra, za týden, za rok. Ale zároveň mě to zabijí zevnitř. Je toho na mě moc. Chci jen být šťastná... Chci chtít žít, ale je to tak těžké...

Síla, která mě opouští

24. května 2017 v 19:40 | Scar
Když se dívám na svůj život, mám pocit, jakoby v něm něco scházelo. Nějaký smysl. Všechno, co dělám, všechno, na co myslím, je tak pomíjivé a zbytečné. Teď je to tu a v dalším okamžiku je to pryč, jako závan letního vánku, který pohladí tvář, zaševelí listím, ale v globálním měřítku života neznamená nic. Jen zašeptání. A tak mi připadá všechno co dělám. Marně hledám smysl. Bezúčelně se plahočím tím, co nazýváme životem a každou chvíli jsem víc a víc přesvědčená, že to nemá význam. Že ať udělám cokoli, nikdo to nevidí, nikomu na tom nezáleží. Tak proč by na tom mělo záležet mě? Proč?

Marně se ptám. Marně se snažím. Odpovědí mi je jen mlčení. Jen další dny, další měsíce, další roky. A já už nějak nevím, jestli chci jít dál. Nevím, jestli chci jít zítra do školy, nevím, jestli chci jít dneska spát, nevím, jestli budu mít sílu se v příštím okamžiku nadechnout. Protože někdy je to tak těžké. Někdy mi prostě dochází síla žít. Musím se nutit byť jen dýchat, všechno mi příjde tak strašně těžké. Tak moc... A neustále jsem na to sama. Sama se musím vypořádat se vším, co mě potká, se vším, co mě bolí, co mě zraňuje. Když mám strach, musím se sama uklidňovat, musím si dodávat odvahy na každém kroku. Ale ta síla, která mě zatím udržovala na nohou, díky které jsem se vždycky dokázala zvednout a jít dál, ubývá. Mizí. A já se cítím slabší a slabší, pokaždé, když musím tuto sílu použít, abych se zdvedla na nohy, je to o něco málo těžší a síly mám o něco míň.

Dřív, když jsem se ještě cítila silná, jsem se dokázala snadno skrývat. Měla jsem sílu vytvořit falešnou osobu. Falešnou, ne skutečnou bytost, která měla na tváři falešný úsměv a v očích třpytivé záblesky. Na všechno snadnou a vtipnou odpověď. Vždycky jsem měla výmluvu. Ale i to se změnilo. Už prostě nemám sílu udržovat tu masku šťastného dítěte, prostě už to nedokážu. Už prostě dál nemůžu. Protože to už nejsem já...

Hranice normálnosti

10. května 2017 v 16:12 | Scar
Co je vlastně normální? Upřímně, kdo z vás má pocit, že je normální? Dle mého subjektivního názoru normální, je stereotyp. Protože, no, abyste byli "normální", musíte přeci zapadat a jak nejlíp zapadat? Stát se stereotypem. Jen věrnou kopií nemyslícího zombie, bezduše proplouvajícího tím, co naši "vládci" označují jako život.

Ale opravdu, kdo z vás má pocit, že skutečně svůj život žije? Já ho teda neměla. Jen jsem se ploužila nudnými, prázdnými dny a snažila jsem se alespoň vypadat "normálně", když jsem ničím jiným nezapadala. Jenže časem už mi to nepřinášelo potěšení nebo útěchu, ale spíš mě to sžíralo zevnitř. Ta snaha potlačit sama sebe. Nebavilo mě snažit se pořád zapadnout a balancovat na téhle až příliš vratké hranici normálnosti.

Raději budu jiná, budu svá - řekla jsem si. A víte co? Byla to chyba.

Dokud jsem alespoň předstírala, že patřím do stáda, měla jsem kolem sebe lidi, přátele a "sobě podobné". Jenže teď, teď jsem sama. Jen já a moje knihy, protože s nikým jiným si nerozumím. Tak moc jsem chtěla být svá, až jsem zůstala jen já. No jo, ale jak se z toho teď dostat? Toť otázka. Jak přestat být osamělá, když se nechci přetvařovat? Nevím. V tomhle světě je všechno tak komplikované. Jako kdyby člověk prostě nemohl být sám sebou a šťastný zároveň. Je to tak trochu začarovaný kruh, nemyslíte?

Moje bublina?

27. dubna 2017 v 18:39 | Scar
Představte si, že žijete v takové své malé bublině deprese a samoty. Cítíte se, jakoby kolem vás proudil život, ale v té vaší bublině, jakoby se zastavil čas a všechno se proměnilo v nehybnou šedou pustinu. Ploužíte se s apatickým pohledem dnem za dnem a nikdo si toho nevšímá, nikdo vás nevidí a nikdo vám nepomůže.

Tak a teď si k tomu všemu představte, že jste sedmnácti letá holka, co nemá kamarády, ale přesto se od ní očekává, že (díky své schopnosti, rychle se učit a oblibě v řešení problémů) bude dělat své i cizí domácí úkoly, že bude všem radit a pomáhat a přitom se sama každým krokem tímto směrem noří hloub a hloub do psychické nemoci.

No, a teď vidíte svět stejně jako já. Ani nevím, proč to vlastně vysvětluji. Možná… asi jenom chci, aby mě někdo, kdokoli chápal. Já už to totiž nezvládám. Upřímně? Nemám svůj život ráda. Pravidelně, při přecházení silnic nebo pravidelného braní léků na alergii, přemýšlím nad sebevraždou. Už jsem… už jsem se o ni pokusila, ale nikdo to neví. NIKDO. Vlastně jen pitomou náhodou tady ještě můžu sedět a psát o své bublině.

Jestli jste čekali nějaké kouzelné vyprávění, když jsem začala slovy "představte si…", pak musíte být nejspíš zklamaní. Všem se vám upřímně omlouvám a doufám, že ta vaše bublina je přeci jen trochu veselejší. Nemusí přímo přetékat jednorožci a duhou, ale doufám, že ta vaše je aspoň k žití…

Poslední přání...

3. dubna 2017 v 21:09 | Scar
Padá hvězda, zavři oči a něco si přej…

Jenže já už si nic nepřeju. Už dávno jsem přestala věřit v zázraky. Už dávno jsem přestala snít. Když padá hvězda, nebo sfoukávám svíčky na narozeninovém dortu, raději si nic nepřeju, protože mám strach, strach ze zklamání. Když vás někdo zklame tolikrát, jako mě lidi, už nemáte ani snahu někomu věřit nebo si něco přát.

DŮVĚRA SE SNADNO ZTRÁCÍ, ALE TĚŽKO ZNOVU ZÍSKÁVÁ.

A je to pravda. Bohužel. Kéž bych mohla lidem začít zase věřit, začít opět snít. Kéž by mi někdo pomohl. Ale nikdo takový není. Nikdo, kdo by mi rozuměl, kdo by mě podržel, kdo by mi ukázal, že důvěra není tak zrádná, jak se zdá.

Vždycky, když jsem si něco přála, když jsem od někoho něco očekávala, zklamali mě, opustili mě… A já zůstala sama, zklamaná, v slzách. Jen malá vyděšená holka, co se bojí někomu věřit a raději bude žít neúplný život, než aby znovu riskovala zklamání. Protože to tak bolí. Ne na těle, ale na duši. A to je ta nejhorší bolest, kterou nikdo nevidí a nic nevyléčí…

Zkouška?

27. března 2017 v 18:07 | Scar
Zkouška ohněm? Rozhodně ŽIVOT.

Je to tak těžké - žít. Nezvládla jsem to, nezvládla jsem tu největší zkoušku. Neprocházím, protože jsem špatný člověk.

Protože jsem sobecká, zbabělá a zbytečná.

Jsem sobecká, protože toužím po pozornosti. Chci, aby mě měl někdo rád, chci, aby mi někdo věnoval čas, chci, aby si mě někdo všiml. Ale zároveň vím, že je to sobecké. Chtít pozornost. Opovrženíhodné. Nesnáším se kvůli tomu.
Jsem zbabělá, protože mám prostě ze všeho strach. Mám strach někomu věřit, mám strach někomu něco říct, mám strach svěřit se bližním se svou nákloností. Mám strach z toho, že si někdo všimne, jak jsem zkažená, a lidi mě odvrhnou. Začnou se mi vyhýbat. Začnou se na mě dívat jako na zrůdu, protože tou právě jsem.
Jsem zbytečná, protože jen překážím, přidělávám problémy, zabírám místo. Nechápu, proč jsem se narodila. Nechápu, proč tady jsem, když jsem tak špatný člověk. Kdybych nebyla tak zbabělá, už bych svět své existence zbavila.

A přitom jediné, co jsem chtěla, bylo, aby mě měl alespoň jediný člověk rád, abych mu mohla jeho náklonost oplatit, abych mohla milovat. Chtěla bych být užitečná. Chtěla bych, aby si někdo vážil toho, co dělám. Aby byl někdo za mou pomoc vděčný. Nic víc jsem nechtěla... jen projít úspěšně zkouškou...

Usínám...

27. února 2017 v 20:21 | Scar
Než všichni usneme hypnotickým spánkem, do kterého nás dnešní svět unáší, měli bychom se pořádně rozhlédnout a uvědomit si, jestli skutečně chceme jen spát a prožít nám darovaný život jako loutky moderní doby. Chceme se bez přemýšlení jen slepě plahočit životem, nebo je lepší se probudit a dívat se na svět takový, jaký opravdu je? Ne zrovna hezký, ne zrovna přátelský, no celkově je tak nějak bez ctností...

Ale to nevadí, stejně jeho obyvatelé spí spánkem nenarušeným ohavnostmi, které nám nabízí. Protože právě tento hypnotický spánek nám nasazuje "růžové brýle lepšího světa" a obelhává nás na každém našem kroku.

Ano, ano zní to možná až paranoidně, ale tak to cítím. Jakoby se mi svět kolem mě jen snažil zabránit myslet, být kreativní, být spontánní a mít i další tak osvobozující vlastnosti, kterých si cenním.

Někdy se mi z toho chce brečet, ale pláčem se nic nezlepší, nic se nezmění a já taky usnu, ale ne spánkem hypnotickým, nýbrž spánkem věčným...

Jsi chyba!!! Nebo jsem?

24. ledna 2017 v 20:00 | Scar
Dávej přeci pozor!!! Stačí jediný špatný krok a všechno se to zhroutí!

Pořád buď na pozoru, protože jednou pochybíš a potáhneš to s sebou až do konce. Tak buď raději opatrná. Někdo by si přeci mohl všimnout, že nezapadáš, že jsi jiná, divná. Tak buď obezřetná, nebo se ti budou všichni vyhýbat, jako bys měla nějakou nakažlivou chorobu. Divnost. Depresi. Dávej pozor, aby si někdo nevšiml, že už nejsi ta hloupoučká roztomilá dívenka, co se celé dny smála a byla občas až otravně upovídaná. Někdo by mohl zřít tu temnotu skrytou za tvýma očima. Jsou mdlé, ale stále se tak kouzelně třpytí. Jen důvod je jiný. Netřpytí se už dětskou hravostí, ani dospívající zvídavostí, jen se v nich zračí potlačované slzy vnitřního utrpení. Tak dávej pozor, aby nějaká z těch slz neukápla před zraky rodiny či spolužáků. Co by si o tobě jen pomysleli? Snažíš se snad upoutávat pozornost? Nebo co, nic se ti přeci neděje. Hlavní je, pořád se usmívat a vypadat bezstarostně. A když už to nebudeš zvládat, schovej se prostě za knížku a uvidíš, že si nikdo ničeho nevšimne a navíc jim dáš pocit, že se nemusí starat. Nemůžeš jim přeci tak sobecky přidělávat starosti jen proto, že jsi slabá a nedokážeš se spokojit se svým životem. Máš rodinu, kamarády, peníze, domov, všechno, co si můžeš jen přát a pořád ti to není dost. Jsi tak nevděčné dítě!!! Ani si to všechno co máš nezasloužíš!

Že si připadáš osamělá? A komu to cpeš, he? Koho to jako má zajímat??? Ostatní maj mnohem víc, mnohem horších problémů a ty tady fňukáš, protože si připadáš sama. Opuštěná. Nemusíš si kvůli tomu hned podřezávat žíly, i když... Vlastně to není tak špatný nápad. Jo! Radši jdi a zabij se, než abys jen donekonečna přidělávala starosti všem okolo. Navíc, víš jak je náročná léčba deprese? Jak finančně, tak časově! Kdo se o tebe má starat, když to ty sama nedokážeš? Není to ničí povinnost a ty bys měla být silnější a schopnější a měla by ses s tím sama vypořádat. Jak jinak vysvětlíš, že všichni okolo zvládají žít úplně normálně a ty pořád jen fňukáš a na něco si stěžuješ a lituješ se?!? Víš co, radši jdi a zabij se. Bude to tak lepší, pro všechny...

Jaký to má smysl?

1. prosince 2016 v 21:25 | Scar
To prostě není fér. Proč ostatní vědí, co mají dělat a já jen tápu v temnotě? Připadám si jako oslepená, i když nechápu čím. Jen... je to tak těžké, potácet se den ode dne dál a k čemu vlastně? K čemu to je, proměňovat budoucnost v přítomnost a přítomnost v minulost, když to nikam nevede? Nic se nemění, nic se nelepší. A navíc všichni říkají, že se ani nezlepší? Že už to bude jen horší? Tak proč se teda tak snažíme, když to stejně nikam nevede? Proč?

Jenže na to nikdo nezná odpověď. Ani já, ani kamarádi, rodiče, učitelé, politici, křesťané, budhisti, vědci. Prostě nikdo. Všichni hádají, odhadují, přesvědčují sami sebe o pravdivosti svých tvrzení, ale ve skutečnosti nemá nikdo ponětí, o co v tom, čemu my říkáme život, vlastně jde.

A tak se plahočím světem, sama nevím kam a mám pocit, že mi něco uniká...

Tam hluboko uvnitř…

1. prosince 2016 v 18:27 | Scar
Každý má v sobě monstrum. Někdy musíme vynaložit opravdu velkou námahu ho najít, jak se choulí někde tam úplně dole v tom nejtemnějším růžku mysli, a jindy zase nevidíte nic jiného než tu krvelačnou příšeru.

Jak moc nás toto monstrum ovlivní, je jen na nás.
Necháme se ovládat, podrobíme se, přenecháme mu vládu, nebo se budeme bít? Bít se o svou vlastní existenci s hrůznou zrůdou uvnitř nás samotných.

Jenže ne vždy to závisí jen na naší síle vůle. Někdy nás ovlivňuje to, jak se k nám ostatní chovají. Můžou totiž takové spící monstrum probudit, a to ne vždy dopadá dobře.

Jisté ovšem je, že tam vždycky někde je. Vždycky. I kdyby jen spící, nebo tiše vyčkávající na svou příležitost. Na tu chvíli, kdy nebudeme dávat pozor a ono se zmocní naší mysli.

Kam to spěje?

28. listopadu 2016 v 17:21 | Scar
Co je tak skvělého na dospívání, že mi to pořád všichni předhazují?
Věty typu: Jsi v nejlepším věku, měla by sis užívat. Teď ještě nic neznáš, opravdové problémy přijdou, až budeš starší. Užívej si, dokud nemáš starosti. Bude už jenom hůř. Teď to máš ještě snadný, tak na co si stěžuješ? A tak dále.

Ale co je sakra tak úžasnýho na životním stavu, ve kterém se právě nacházím? Nějak mi to uniká. Možná by mi to mohl někdo konečně vysvětlit.

Co přesně je tak skvělého na tom, že musím chodit do školy, kde mě učivo nudí, spolužáci jsou jako slepí, s těmi jejich chytrými telefony, učitelé umí odpovědět jen na to, co mají v prezentaci a jakákoli otázka navíc je uvede do rozpaků, protože nemají tušení, co odpovědět. Nehledě na to, že kamarády, aby dnes člověk pohledal, protože nikdo nechce nikam chodit a nic dělat, jen aby mohl strávit další "vzácné" minuty na mobilu, ironicky, chatováním s kamarády (jako kde je logika???). Rodiče - pokud máte to v dnešní době tak neuvěřitelné štěstí a nejsou rozvedeni - stejně nic nechápou a jen vás krmí řečmi o tom, jak se máte vlastně skvěle a že už to bude jen horší. A všichni kolem vás jsou tak odlišní, tak - nechci někoho urazit - hloupí. Je to tak ubíjející. Když se spolužáci při ICTčkách zeptají po osmé na věc, kterou učitel už šestkrát zopakoval, začínám pochybovat o lidské budoucnosti.

Kam ten svět jen spěje? Po všech těch staletích, vývoje a zdokonalování, začínáme zase zakrňovat a hloupnout. Protože, proč bychom se měli snažit, když je všechno na internetu volně přístupné a stačí tři vteřiny a máte odpověď na všechno? Proč číst poučky, když se můžete zeptat učitele, který se už v zoufalství ani nesnaží, aby na to žáci přišli sami, raději rovnou odpoví, co mají napsat a někdy i radí u testu? Docela je chápu, žáci projevují tak strašnou omezenost, že je to někdy až k neuvěření.

A tak kam ten svět teda dospěl? Do záhuby? Do věku omezených nemyslících opic, které chodí všude s mobilem přilepeným na obličeji a raději si zapnou GPSku, než aby zvedli hlavu a přečetli si ukazatel. Ovšem pokud je GPSka špatně navede, okamžitě si začnou stěžovat na nepřítomnost cedulí. Opravdu, lidi, začněte prosím myslet...

Nudím se

15. listopadu 2016 v 21:50 | Scar
Už nevím, jakou aktivitu si mám na sebe vymyslet. Zkusila jsem toho už tolik, ale u ničeho jsem dlouho nezůstala, vždycky jsem se totiž začala nudit. Rutina není nic pro mě, ale to ani adrenalinové sporty. Jsem beznadějný případ. No posuďte sami, zkusila jsem:

Tanec, aerobic, ropeskipping, florbal, plavání, jógu, házenou, sportovní kroužek, hraní na kytaru a piáno, střelecký kroužek, zkoušela jsem šít, háčkovat, plést, vařit, modelovat, malovat, zpívat, skládat hudbu, psát poezii a pak prózu, šprtat se, trávit celé noci venku s "přáteli", sledovat celé dny filmy a seriály, poslouchat v jednom kuse hudbu a další aktivity, na které si už ani nevzpomenu.

Ale nic nepomáhá! Jediné, u čeho jse vydržela - a pozor, je to můj životní rekord - je čtení. To je jediná aktivita, která mě asi nikdy úplně neomrzí. Což ovšem není tak naplňující, jak by se mohlo zdát.

Čtení vám dá hodně, pokud k němu přistupujete s otevřenou myslí, ale ne dost, aby to uspokojilo věškeré sociální potřeby. Jasně, vzhledem k tomu, že nemám zrovna přátel na rozdávání (o klucích se raději nebudu ani zmiňovat), jsou mé vědomosti o mezilidských vztazích značně omezené a právě v knihách se o nich nejvíce učím. Ale to stejně nestačí. Kniha mě totiž nepřipraví na situaci, kdy budu muset s někým skutečně mluvit, nebo mu nedejbože poradit.

Možná bych měla zapracovat na držení se tématu článku...

Sebevražda?

15. listopadu 2016 v 19:02 | Scar
Hřích, nebo vysvobození?

Na internetu se dočtete spousty rozličných informací o sebevraždě.
Ale, pro usnadnění, bych podle názorů mohla lidi komentující články s tímto hlubším tématem rozdělit do tří čtyř skupin.

První skupina jsou lidi, kteří tento čin odsuzují. Tvrdí, že je to sobectví. S tím rozhodně nesouhlasím. Takový kec může vypustit jen někdo, kdo nemá ponětí, co to znamená, být psychicky na dně. Někdo, kdo netuší, jak může být těžké žít, nebo třeba jen dýchat. Někdy je to opravdu boj. A jestliže je pro mě život neutuchající boj, který se zdá nevyhratelný a nikdo mi nepřichází na pomoc, nepodá mi ruku, protože se dívá, ale nevidí, je pak opravdu takové sobectví se prostě vzdát?

Druzí jsou lidé, kterým je to totálně šumák. Mají na očích asi klapky, nebo růžové brýle, které filtrují veškeré utrpení lidí. Žijí ve svém vlastním světě, kde je jim jedno, kdo co dělá, středem jejich vesmíru jsou oni sami. Takoví lidé se většinou vyjadřují komentáři typu: "Je to jejich život, když ho nechtěj žít, tak ať se zabijou. Čím více sebevrahů, tím míň sebevrahů. Očividně to není silný a sebevědomý člověk." A tak dále. Na internetu jsou toho slohovky. Když tyto články/komentáře čtu, chce se mi zvracet.

Pak jsou tu lidé, kteří mají s takovými věcmi osobní zkušenosti. Skupina třetí. Tam se většinou dočtete nějaký příběh. Takový článek končí buď otevřeně (= špatně, onen dotyčný stále bojuje, nebo mu bližní trpící depresí zemřel) anebo slovy: být šťastný. Ta dvě slova jsou mi proti srsti, ale co nadělám. Tam většinou najdete nějakou dobrou radu, nebo jen útěchu, že nejste na světě jediní, kdo se cítí odlišní, smutní, v depresi, na dně, sami nebo zkrátka DYING INSIDE…

No a málem bych zapomněla na čtvrtou skupinu. Na lidi, kteří píší rádoby dojemné články, ale ve skutečnosti nemaj šajna, o čem mluvěj. Většinou chtějí být jen zajímaví. A je to smutné, ale skutečně se jim to daří. Nad takovými články jen kroutím hlavou a ptám se sama sebe, jestli jsem se zbláznila já, nebo celý svět. Co je pravděpodobnější?

Tohle je samozřejmě jen můj názor, navíc napsaný v reakci na celkem dobrý článek o sebevraždě. Samotný článek se mi líbil a nic bych nedodávala, ale komentáře pod ním mě prostě nenechaly chladnou. Hrozně mě naštvaly a mrzí mě, jestli má slova zní negativně až protivně, ale musela jsem to ze sebe dostat. Vezměte si z toho ponaučení, nebo si to přečtěte a nechte pominout. Stejně na tom nezáleží.

Osamělá

14. listopadu 2016 v 20:08 | Scar
Každý den, každou chviličku si přijdu osamělá. Pořád tajně doufám, že se v mém životě objeví někdo, kdo se mnou bude chtít trávit svůj čas. Někdo, kdo mi podá ruku a vytáhne mě z temnoty.
Ale nikdo takový není. Každý den jsem o tom přesvědčená o trochu víc. Ale naděje přece jen zůstává.

Mám strach.

Co když i poslední plamínek naděje zhasne? Budu schopná zůstat naživu? Budu dost silná? Nebo se nakonec vzdám a podřežu si žíly, skočím pod vlak nebo se předávkuju léky?

Kdo ví? Já ne, ale já z toho mám strach. Děsí mě, že se smrti nebojím, že ji vyhledávám, že si ji přeji.

A já se ptám (spíš sama sebe), cítí se tak všichni? Nebo jsem jediná, sama, na celém světě…

Už mlčím!

14. listopadu 2016 v 19:24 | Scar
Pořád je se mnou někdo nespokojený. Vadí jim moje názory.

Přátelům vadí, že jim opravuji chyby v zápiskách, nebo v domácích úkolech. Mamce vadí, že jí doplňuji. Sestra se se mnou nebaví raději vůbec.

Já ale nic z toho nemyslím špatně. Opravdu. Chci jen pomáhat. Nechci nic naoplátku.
Když někomu opravím hrubku v sešitě, nechci ho tím ponižovat, nebo když někomu upřesním skutečnost, kterou nepochopil, nechci se vytahovat. Nejsem povrchní nebo arogantní. Chci jen pomoct. Ale asi to není správné.
Stačí, abych otevřela pusu a už se někomu nelíbí, co říkám.

Přála bych si být radši němá, alespoň bych pak nemusela vysvětlovat, proč nic neříkám. Vážně, raději bych ztratila schopnost mluvit, než abych poslouchala ty připomínky a naštvané komentáře.

Kde se vidíte za deset let?

10. listopadu 2016 v 0:34 | Scar
Vždycky, když někdo chce, abych na tuhle otázku odpověděla, mám pocit, že jsem k ničemu. Já totiž netuším, kam bych chtěla, aby můj život směřoval. Nebo lépe, kam by měl směřovat. Protože dnešní společnost, ať se to zdá sebeméně uvěřitelné, nedává možnost vlastní volby.

Všechny ty kecy o demokracii a svobodě jsou zase jenom nástrojem k ovládání lidí. A smutné je, že většina lidí tohle nechápe. Skutečně věří, že jsou svobodní. Věří, že se rozhodují podle svého, ale ve skutečnosti jsou jen loutkami v obrovském, velkolepém divadle - Zemi.

Je mi zle, když jen pomyslím na tu zdánlivou ROVNOST všech lidí. Rovnost je blbost. Nejenom, že jsem holka, ale ještě k tomu teenager, což ze mě dělá nízkého tvora společnosti, nevyspělého a naprosto neschopného rozumného uvažování.

Postava zbytečného člověka. Říká vám to něco? Poradím vám, literatura - období romantismu. Je to postava, která je nějakým způsobem výjimečná, talentovaná, ale svůj talent promrhá a nevyužije ve prospěch společnosti.

A tak se cítím. Ne výjimečná, ale zbytečná.

Nechat jít

6. listopadu 2016 v 22:54 | Scar
No tak lidi, nechte mě prostě žít. Klidně dělejte, jako bych byla vzduch, než abyste na mě byli hnusní. Protože pro vás je to jen pár slov, ale pro mě spousta slz.
Já vím, že nemám právo vám cokoliv diktovat, a tak vás prosím, na kolenou, už mě nechte jít. Nechte mě prostě zmizet ze svých životů a pak, až si toho nikdo nevšimne, zemřít. Prosím.
Chci toho tak moc?

Možná je to sobecké přání. Ale to mám trpět bez naděje na únik?
Nechci nikomu ublížit. Ale není sebestředné předpokládat, že na mě někomu záleží, a když zemřu, bude ho to bolet?
Někdy se ptám sama sebe, jestli by si toho vůbec někdo všiml, když bych se ve sklepě oběsila a nikdo by nenašel moje tělo. Všiml by si někdo že jsem zmizela? Nejspíš ne. Všichni jsou totiž tak zahledění do svých pitomých mobilů, že je pro ně okolní svět téměř méně reálný než ten virtuální.

Kdyby se dějiny odehrály jinak?

1. listopadu 2016 v 17:54 | Scar
Co k tomu říct. To by asi nikoho neudivovalo. Všichni bychom žili své životy, jen trochu jiným způsobem.
Někteří z nás by byli šťastnější, někteří bohatší nebo chudší a někteří z nás by se třeba ani nenarodili.
Ovšem je zajímavé, zamyslet se nad tím, jak bychom teď žili, když by se některé konkrétní dějinné prvky staly jinak. Například, kdyby Fleming náhodou neobjevil penicilin. Stále bychom umírali na obyčejná onemocnění, jako je tetanus nebo salmonela.
A v naší historii jsou tisíce takovýchto příkladů. Ale my se nikdy nedovíme, jestli je dobře, nebo špatně, že se věci udály tak, jak se udály.

Nám nezbývá, než žít naše životy takové, jaké jsou.

Promiňte

31. října 2016 v 22:26 | Scar
Málem bych zapomněla na slušnost.

Těší mě.

Vítejte v mém světě. Smyslem tohoto blogu je, nechat Vás, náhodné čtenáře, pohlédnout na svět mýma očima. Nejspíše se vám to nebude líbit a možná nebudete souhlasit s mými názory, ale možná, se mezi Vámi objeví jedinci, kteří budou mé názory sdílet.
Na úvod chci jen říct - děkuju Vám všem, kteří si mé články přečtete a možná připojíte i svůj vlastní názor. Ten já totiž dokážu náležitě ocenit. A předem se omlouvám všem, které by moje články mohly snad urazit. Věřte, že to nebylo myšleno úmyslně.
Někdy to může vyznít, jakobych vám snad něco vyčítala. Pak Vás uklidňuji, že v takových případech nemluvím k nikomu konkrétnímu, většinou dokonce mluvím spíš sama k sobě...

No a jestliže jste se již rozhlédli po mé stránce, pak se možná ptáte, proč pořád ty otazníky. A já bych opravdu ráda vysvětlila proč, ale odpověď není nijak jednoduchá. Já totiž sama nevím.
Pravděpodobně proto, že nic není jisté a tak mám pocit, že udělat za těmi větami tečky by mohlo znít přezíravě. Povýšeně. Jako bych tím chtěla říct, že takhle věci jsou a tečka. Ale to není pravda.
Všechno se mění.

Názory. My. Svět.

Být šťastná?

31. října 2016 v 21:54 | Scar
Bože. Opravdu?
Ne!
Na něco takového, prostě v mém životě není místo. Něco jako skutečné štěstí je pro mě tak nedosažitelné, tak neskutečné.

Jsem šťastný.

Pokaždé, když tohle někdo vysloví, mám pocit, že lže. Nevím proč, ale můj mozek má s tím opravdu problém. Možná je to i tím, že heslem naší rodiny byly vždycky dvě jednoduché věty:

BUDE HŮŘ a ŽIVOT NENÍ FÉR, ZVYKEJ SI.

No, a když vám tímhle rodiče odpovídají na vaše problémy, nenabádá vás to očekávat od života něco víc. Když už od mala trpíte depresemi (ano, i děti mohou trpět depresí, stejně jako mladiství, jen se to projevuje trochu jinak než u dospělých osob - tím ovšem nemyslím, že je to snesitelnější, spíše naopak, ale to by bylo na dlouho a musela bych rozebrat několik základních faktů neurologie, takže to nechám být) a je pro vás tudíž život krušný a plný zdánlivě nepřekonatelných překážek, mohou slova "bude hůř" napáchat slušnou neplechu.

No a štěstí?
Co to vlastně je? Endorfiny? Nebo něco víc?
Je to tajemství, které je mi z nějakého důvodu skryto.

Deprese.

31. října 2016 v 20:54 | Scar
Ano, nebo ne?
Kdo ví? Já vím, že ano, ale nikdo nevidí. Nikdo neslyší. Nikdo nepomůže.
Mám vám to napsat? Umírám. Kousek po kousku. Je to nesnesitelné, ale vy pořád nic nechápete.
Možná - jen takový nápad - zkuste odložit ty pitomý telefony a koukněte se kolem sebe. Možná pak uvidíte, že jsou kolem vás lidé, kteří se trápí. Lidé, kteří s vámi sedí u stolu a civí do zdi, protože ona je ochotnější poslouchat než vy.
A já umírám, uvnitř, každý den je mě zase o trochu míň. Ale možná je to tak správně. Možná tu opravdu není místo pro někoho jako jsem já. Možná jsem prostě divná a nezasloužím si žít.
Pravda. I to je možnost.
 
 

Reklama